o mne
v
Ahoj!
Pokud jsi se dostal/a na tuhle stránku, zdá se, že Tě zajímají zmiňované body na úvodní stránce, týkající se mě a mé cesty, mého projektu a tak dále.
To mě velice těší a já se teda pokusím popsat svou cestu od začátku do současnosti.
Začalo to vše v roce 2015, kdy jsem nastoupila na střední školu. Prázdniny před začátkem "nové etapy" mého života jsem byla poměrně nespokojený a nesebevědomý člověk. Chtěla jsem to změnit a tak jsem začala běhat. V té době jsem netušila, že mi běhání tak moc přirostě k srdci a stane se jednou z mých oblíbených aktivit, nicméně žádná cesta se neobejde bez překážek či nějakých zádrhelů a jinak to nebylo ani u mě.
V době, kdy jsem začínala s během jsem měla dosti nezdravé stravovací návyky a téměř žádný pohyb. Až zpětně jsem si uvědomila, že v té době jsem trpěla něčím, čemu se říká "emoční přejídání". Při nástupu do prváku jsem měla poměrně hodně času odpoledne a já tak minimálně hodinu trávila během, který mi pomáhal s tím, cítit se lépe, vždy jsem si vyčistila hlavu, dobila energii a rozpohybovala tělo po celém dni sezení ve škole. Navíc jsem měla omezené peníze na týden a tak jsem ani nemohla nakupovat ve velkém a tak se ani přejídat. O víkendech jsem doma jedla normálně a také jsem už neměla potřebu se přejídat, což pro mě byla značná výhra - plus mi po dvou měsícíh lidi začali říkat, že na mě vidí změnu, že jsem zhubla. To byl však kámen úrazu, protože touha všem ukázat, že dokážu zhubnout a spojení s nějakými nepříjemnými záležitostmi v rodině mi spustilo anorexii a já přestala pořádně jíst. A na konci prváku jsem byla o 12 kilo lehčí. Nejen o tuk, ale taky o svaly a mentální zdraví.
Hledala jsem pomoc a našla ji ve veganství. Už předtím jsem se celý prvák zajímala o minimalizaci spotřeby produktů s palmovým olejem, což mě tak nějak postupně dovedlo i k veganství, na kterém jsem začala jíst větší a větší porce a já měla energii do běhání. Veganství pro mě byla terapie, protože jídla nejsou třeba tak energeticky velká jako třeba mléčné výrobky a já se tak nebála jíst větší porce. Moje strava ale nebyla moc bohatá na tuky, bílkoviny a tak jsem i přes včeře typu - polovina balení těstovin, 150 gramů brokolice, půl plechovky balení bílých fazolí a tuny lahůdkového droždí stále hubla. Veganství mi však přineslo lásku k jídlu, k pečení (i když bych moc nikomu nepřála ty moje výtvory chutnat. Byly většinou dost mdlé, protože jsem i tak měla na svém seznamu "zakázané potraviny". Takže to většinou byly takové mokré, tuhé buchty. Ale hlavní bylo, že jsem jedla a žádný učený z nebe nespadl.
To, že jsem hubla mi nijak zvlášť nevadilo, zlomový bod nastal, když jsem začala mít v lednu (ve druháku) problém s kolenem a nemohla běhat. V té době jsem měla 48/49 kilo a já si uvědomila, že je možná na čase něco změnit. V té době jsem neměla menstruaci a okolí mi říkalo, že to mám určitě z veganství. Já jim chtěla ukázat, že to tak není a tak jsem začala cvičit doma s vlastní vahou a překopala stravu. Odtud taky vznikl název mého projektu #kdejevuletamjecesta a bylo to motto, kterým jsem se řídila celou dobu. Začala jsem jíst, opravdu jíst a bojovala se strachem v mé hlavě, že přiberu jen samý tuk a tak jsem kolikrát jedla hrst oříšků s pláčem, že musím, protože mi jde o něco víc, než jen o to, jak vypadám. Jde mi o zdraví, jde mi o to, ukázat lidem, že veganská strava není příčinou toho, že se mi menstruace stále nevrátila.
Po 3 měsících cvičení s vlastní vahou jsem konečně začala mít nějaký zadek! A já si cvičení s vlastní vahou zamilovala. Po nějaké době mi však cvičení doma přestalo stačit a tak jsem začala chodit do fitka v Pardubicích, kde jsem studovala a během chvíle jsem viděla obří progres. Nejen na těle, na síle, ale i ve své hlavě, protože jsem obourala kompletně strach z jídla.
Jenže nic netrvá věčně a život nám rád hází klacky pod nohy. V létě po třetáku jsem začala chodi na brigádu, která byla v coffeebaru a přes léto jsem tam měla opravdu, ale opravdu dlouhé směny. To mi kompletně rozhodilo režim, jak spánkový, tak i ten s tréninky. Tělo bylo unavené, tréninky odpadaly častěji a kolikrát mě přepadal obrovský hlad a chutě na sladké.
Bojovala jsem s tím a říkala jsem si, že jakmile nastoupím do čtvrťáku, bude vše oukej. Ovšem to byla chyba a já ještě nevěděla, co za rok mě čeká - celý čtvrťák jsem dojížděla a jeslti mi něco zahýbalo s psychikou, tak to byla právě kombinace dojíždění, učení, práce a snaha stíhat vše - tréninky, instagram apod.
Jenže se nedařilo a se mnou to šlo nahoru dolů, tréninky odpadaly, spánku ubývalo také a moje sebevědomí a psychická vyrovnanost úplně. Zároveň to došlo do bodu, kdy jsem více začala obdivovat lidi, co dělaly kalisteniku, jakoukoli formu cvičení s vlastním tělem - a v té době jsem poznala svého současného přítele, který dělá street workout a je to něco, do čeho jsem se zamilovala a v čem se chci posouvat nadále. Nicméně ve shonu toho všeho jsem začala mít pocity viny z jídla, snažila se to kompenzovat nejezením a pak přicházely stavy přejídání jednou za měsíc. Ty se pak stupňovaly dál a dál a já už byla vyčerpaná.
Logo projektu
Autor: @lili_tatts
Nejen z toho všeho, k tomu nejezení se přidaly i nevolnosti,
protože jsem celý čtvťák snídala prakticky stejná jídla a když už jsem nestíhala ani vařit, většinou to zachránil hummus, pečivo a večer taky celá hořká čokoláda. Moje tělo začalo volat o pomoc a už delší dobu jsem měla chvílemi chuť na vejce či sýry. To mě děsilo, protože jsem se veganství nechtěla vzdát. Usilovně jsem o tom přemýšelela a věděla, že pokud nepostavím sebe na první místo, nemůžu pomáhat a předávat energii dál. Přešla jsem tedy na vegetariánství a mě se ulevilo. Na nějakou dobu. Myslela jsem že na konci čtvrťáku a začátkem léta se vše zlepší, ale můj boj trval i nadále. Přišly jiné starosti a já neměla chvíli na to "zotavit se" a dát se dokupy. Takže to bylo jak na horské dráze - nahoru, dolů, nahoru, dolů... Můj boj s jídlem stále pokračoval a já si tak jen potvrdila, že v době stresu se upínám na jídlo.
Teď je však začátek října 2019 a ačkoliv pro mě celý rok byl velice hektický, těžký a měla jsem pocit, že mě vrátil na začátek mé cesty, který začala v prváku. Není tomu tak. Ačkoliv někdy v životě můžeme mít pocit, že nás život vrátil zpátky na začátek, nikdy to tak není, protože jsme možná v podobné situaci, ale s jinými zkušenostmi a s jiným základem.
Momentálně mám stabilní práci v Praze, obnovila jsem svou práci k běhu, tréninky začínají být pravidelné, odlišné (workout, kalistenika, práce s vlastním tělem) a já se tak cítím zase více "naživu" jelikož pro mě je pohyb ekvivalentem svobody. Chci nadále lidem ukazovat, že strach je iluze a že #kdejevuletamjecesta.
Od ledna 2020 se začínám věnovat tréninkovým a stravovacím plánům. Pokud máš zájem, překlikni do rubriky coaching
